Oldřich Velen

17. 09. 2013 | † 21. 03. 2015 | kód autora: OsV
foto

Oldřich Velen

  • nar. 15.9.1921
    Tuřany u Brna, Československo
  • zem. 4.5.2013
    Praha, Česká republika

"...Odydávna tu ložírovali eném milostpáni! I sám jenerál Patlaj. Po tý patálii, u Dolní Žinčice. Potom ráno poudál nášmu dědkoj: ,Tož, bitvu sem presráál, ale dobro se vyspáál!'..." Promlouvá osobitý krčmář ve Vyšných Vlkodlakách k novému hostovi, hraběti Teleke z Tölökö (Michal Dočolomanský) v Lipského parodii TAJEMSTVÍ HRADU V KARPATECH (1981). A herec Oldřich Velen v postavě krčmáře a rychtáře opět dokázal, že je ze všech českých herců právem nejčastěji obsazován do rozličných a svérázných postav mluvících dialektem, ať pravým – nebo smyšleným.
 
Narodil se 15. září 1921 v Tuřanech u Brna jako Oldřich Volek do rodiny se silnými venkovskými kořeny jako jeden ze tří dětí. Už od dětství se po vzoru matky vášnivě věnoval ochotnickému divadlu. Studoval v brněnské Kounicově ulici postupně gymnázium, strojní průmyslovku a Státní hudební a dramatickou konzervatoř. Konzervatoř mladý Velen vystudoval v letech 1938 – 1942 pod vedením herce Rudolfa Waltera.

Zúčastnil se odboje a na základě udání byl brněnským gestapem vězněn ve věznici na Cejlu a v Kounicových kolejích. Následně byl převezen do věznice v Německu a po propuštění byl totálně nasazený v rakouské továrně Kabelfabrik und Drahindustrie. Přesto se mu podařilo z totálního nasazení utéct a vrátit se zpět.
 
Nastoupil jako herec k řediteli Bohumilu Kosteleckému do Jihočeského národního divadla přesídleného z Českých Budějovic do Tábora (1942) a po krátké pauze k řediteli Karlu Jičínskému do pardubické Východočeské společnosti (1942 – 1945). I totálnímu nasazení ke konci války po uzavření divadel se herci podařilo vyhnout. Po osvobození se Velen usadil v Městském divadle, později přejmenovaném na Divadlo Oldřich Stibora v Olomouci (1945 – 1962).

Kvůli přibývajícím filmovým nabídkám a své lásce ke kinematografii odešel do Prahy a stal se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov (1962 až 1966). Barrandov na krátký čas opustil a na přání režiséra Jana Grossmana se stal hercem Divadla Na zábradlí (1966 – 1971), kde hostoval už v letech 1962 – 1964 a absolvoval zahraniční zájezdy.
 
V divadle však Velen nikdy nenalezl plné zalíbení a proto se opět vrátil do hereckého souboru Filmového studia Barrandov (1971 – 1991). Zde setrval až do chodu do penze a své okouzlení filmem si uchoval prakticky až do své smrti.

Svou fyziognomií, hřmotným tělem, kulatým dobráckým obličejem a modrýma očima nejčastěji představoval kladné, veselé a jasné charaktery, často zemité, prosté a obyčejné lidi, ve kterých vyjadřoval vlastní životní filozofii a názory. Později, především ve filmu, několikrát využil svůj hlasový projev a cit pro moravská nářečí v hanácky, slovácky a ostravsky hovořících rolíc...

.... Na divadle vytvořil nejednu hlavní a velkou hereckou kreaci, na stříbrném plátně získával jen menší a malé úkoly.
 
Na olomouckých a pražských jevištích sehrál např. Gremise ("Zkrocení zlé ženy"), Vrchního ("Lucerna"), Falstaffa ("Veselé windsorské paničky"), Kolínského ("Paličova dcera"), Hrobníka ("Hamlet"), Ministra ("Bílá nemoc"), Tyraeua ("Xantipa"), Tatínka ("Třetí přání"), Vosmibratrova ("Les"), Filostrata ("Sen noci svatojánské"), Valentina ("Půlnoční mše"), Mikea ("Pohled s mostu"), Trepifajksla ("Dalskabáty, hříšná ves"), Řidiče autobusu ("Host"), Silnému muže ("Příliš štědrý večer"), Tuláka ("Ze života hmyzu"), Cara ("Král Ubu"), Peppeho ("Starosta čtvrti Sanita"), Oldřicha ("Zahradní slavnost"), Dozorce a Soudního sluhu ("Proces"), Dědečka, Úředníka, Generála a Lipolda ("Hra na Zuzanku"), Generála ("Pomsta ruské siroty"), Senátora ("Timon Athénský"), Učitele ("Ptákovina"), Michala ("Vojnarka"), Faráře ("Mlynář a jeho dítě") a nebo Michaila Ivanova Kostyleva ("Na dně"). Věnoval se taktéž zájezdové herecké činnosti.
 
V české kinematografii Oldřich Velen hrál od začátku 50. let, v dobách svého olomouckého angažmá. Ovšem pravidelně a velmi často byl obsazován až po svém příchodu do Prahy a díky barrandovskému pracovnímu poměru. To vysvětluje, proč v 50. sehrál jen 6, v 60. už 46, v 70. až 70 a v 80. letech ještě 47 filmových postav. Po roce 1989 se zjevil už jen v 6 filmech. Celkem tedy Velen ve své filmografii zanechal 175 filmů.

V 60. až 80. letech patřil mezi barrandovskými (byli to Zdeněk Braunschläger, Renáta Doleželová, Karel Effa, Josef Hlinomaz, Karla Chadimová, Vítězslav Jandák, Vladimír Klemens, Jiří Lír, Vladimír Menšík, Jan Pohan, Jita Zelenohorská, Miroslav Zounar, krátce také Věra Bublíková, Svatava Hubeňáková, Jan Kanyza, Jiří Krampol, Míla Myslíková, Regina Rázlová, Sonja Sázavská a i Anna Wetlinská) a vůbec českými herci mezi ty ve filmu nejobsazovanější (v letech 1971, 1973, 1974 a 1979 hrál pokaždé v devíti filmech). Během svého olomouckého období se ve filmu objevoval jen sporadicky.
 
Z té doby byl např. rytíř Mladota (TEMNO), ředitel Houra (ANNA PROLETÁŘKA), předseda JZD Skalka (JEŠTĚ SVATBA NEBYLA...), monsignore Hála (TANKOVÁ BRIGÁDA), dělník Brož (POCHODNĚ), mlynář (JAK SE FRANTA NAUČIL BÁT), novinář (RYCHLÍK DO OSTRAVY), poručík VB Florián (KDE ALIBI NESTAČÍ), námořník (PEVNOST NA RÝNĚ) aj.

Jak již bylo řečeno, vše se změnilo příchodem Velena mezi barrandovské herce. Tu se stal častým představitelem různých menších, ba dokonce i epizodních postaviček. Často hrál hostinské, funkcionáře, předsedy, tajemníky, ředitele, vojáky, muže zákona a všech profesí, příslušníky inteligence atd. Často to byly postavy kladné, jen občas záporné.
 
Z těchto postav vyberme ty největší, nejvýznamnější nebo u diváků dobře známé. V 60. letech to byl důstojník (PĚT HŘÍŠNÍKŮ), gestapák (ATENTÁT), herec (5 MILIONŮ SVĚDKŮ), Peterka (PERLOVÝ NÁHRDELNÍK), kapitán Roj (NAHÁ PASTÝŘKA a "RAKEV VE SNU VIDĚTI"), příslušník VB (VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI), pekař Teplíček (OBJÍŽĎKA) a hlavně Bušek z Velhartic (SLASTI OTCE VLASTI).
 
V 70. letech přibyly hlavně filmy SVATBY PANA VOKA (stárek), "PANE, VY JSTE VDOVA!" (generál), NA KOLEJÍCH ČEKÁ VRAH (Josef Trojan), KLÍČ (odbojář Preisler), SVĚT OTEVŘENÝ NÁHODÁM (mechanik Merta), NOC NA KARLŠTEJNĚ (šlechtic), DNY ZRADY (policejní komisař), JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE! a COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (ředitel), JAK UTOPIT DR. MRÁČKA... (náměstek), ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL (podlý taxikář Frühauf), AKCE V ISTANBULU (inspektor Georg Friedmann), "MAREČKU, PODEJTE MI PERO!" (strýc Hujer), JAK SE BUDÍ PRINCEZNY (král Vendelín) apod.
 
A 80. léta obohatil jako zraněný obrst Reznitzek (SIGNUM LAUDIS), šlechtic Vok (HRA O KRÁLOVNU), krčmář a rychtář (TAJEMSTVÍ HRADU V KARPATECH), hospodský (O STATEČNÉM KOVÁŘI), rybář (TŘETÍ PRINC), stavební mistr Straka (PŘÍŠTĚ BUDEME CHYTŘEJŠÍ, STAROUŠKU!), ředitel Rameš (HAVÁRIE) atp.

Po roce 1989 už byl jen vrátným (BYLI JSME TO MY?), profesorem (SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU), pacientem (KAČENKA A STRAŠIDLA), správcem Jakubem (ŘÁD), lékařem (JEZERNÍ KRÁLOVNA) a ještě krátce před smrtí starým kamarádem (ŠKOLNÍ VÝLET). Výjimečně byl využit v krátkometrážní tvorbě.
 
Ač byl sám ve filmech několikrát přemluven (např. RYCHLÍK DO OSTRAVY, PEVNOST NA RÝNĚ, PĚT HŘÍŠNÍKŮ, ATENTÁT, COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT, též JAK SE BUDÍ PRINCEZNY), i on nejednou předaboval své kolegy (VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ, TŘINÁCTÁ KOMNATA, RODEO, VÍM, ŽE JSI VRAH..., SLANÁ RŮŽE).

Věnoval se i klasickému dabingu (např. VELKÉ PUTOVÁNÍ BOLKA A LOLKA, PENÍZE TĚCH DRUHÝCH, VABANK, KONTRABAND či NÁHRADNÍK V AKCI), rozhlasu, tomu i po roce 2000 ("Liliomfi", "Muž, který se proslavil", "F. C. Bafl", "Rok na vsi", "Figurky", "Maryša") a jeho hlas je zachycen i na audio nosičích ("Divadla malých forem", "Anna proletářka").
 
Popularitu udržoval i svými kreacemi v televizních filmech (ŽENA PRO HRDINU, HEJKAL, ZLOČIN NA POŠTĚ, TA TŘETÍ a...

....) a seriálech (tř. HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, CTNÁ PANÍ LUCIE, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, ARABELA, NÁVŠTĚVNÍCI, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, SANITKA, ZLÁ KREV, KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI, CIRKUS HUMBERTO), kde se ovšem nejvíce proslavil ve dvojici s Jozefem Kronerem jako vesničan Jura Klásek v Tučkově brněnském seriálu SLOVÁCKO SA NESÚDÍ (1974).
 
V září roku 1974 byl členem československé delegace na XIII. festivalu bulharských filmů ve Varně. Oldřich Velen obdržel Medaili "Za obětavou práci pro socialismus" (1986), v roce 1994 získal od Nadace Život umělce Cenu Senior Prix a roku 1998 se stal Čestným členem DS Havlíček Zákupy.

Od roku 1946 byl ženatý se Sylvou Štursovou – Velenovou, se kterou měl dva syny Petra Velena a Pavla Velena. Až do vysokého věku si udržel svoji optimistickou a svéráznou moravskou povahu. Po smrti manželky v roce 2008 žil již jen sám, zatížen zdravotními problémy. Oldřich Velen zemřel 4. května 2013 v Praze ve věku vysokých nedožitých dvaadevadesáti let. Česká veřejnost se o jeho úmrtí dozvěděla až 27. června 2013...

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.